ZBOJNICKÁ CHATA

No i když můžete namítat proti zvolené rubrice... tak já jsem stará škola a Tatry beru jako u nás. Ale zpět k článku.

Myšlenky pomalu nabírají svoji realitu. Tělo se probouzí, ale ještě neotevírá své oči. Stejně by nic nevidělo. Venku je ještě tma. Jako první jsou uši. Registrují oddychování spolunocležníků a sem tam i nějaké to pochrupování. Jistě. Neležím přece doma ve své postýlce, ale v pokoji turistické ubytovny. Je nás tu víc. Můj kamarád, zapálený filmař a na vedlejší posteli s „bidlem“ leží můj syn s přítelkyní. Mimo to jsou tu i další cestovatelé, stejně postižení touhou být v horách. Celý pokoj je dvacet postelí.  Pěkné, nové, z masivu. Jsme na Zbojnické chatě, léto skončilo a zima byla brzká. Takže už vím kde jsem a už také vím proč tu jsem.

Pokud chcete opravdu fotit ranní náladu a oranžové vrcholky hor tak v nich musíte přespat. Samozřejmě, můžete použít přechodový filtr: ať už tabák či jiný. Opravdovou atmosféru rána však je nejlepší zažít. I když se vám třeba nepodaří žádná super kompozice či záběr, přesto přezevšechno tu fotku, když kdykoliv později vezmete do ruky, tak: „TO TAM PROSTĚ BUDE“. Je to tak věčný zážitek, že se na něj nedá zapomenout.
Ranní pohled od Zbojnické Ranní pohled od Zbojnické
 

Co nejtišeji hledám hodinky abych se podíval kolik je hodin a zda už je čas. Je půl šesté. Není kam spíchat. Zůstávám ležet a před očima mi běží včerejší večerní fotografování. No ono prakticky žádné nebylo. Po čtrnácté hodině začala na Velkou Studenou dolinu padat mlha a ta se krátce před západem slunce proměnila v těžké mraky a bylo vystaráno. Jste ve výšce 1960m./m. a není se tedy čemu divit. V duchu doufám, že ráno bude veselejší a že nás odmění pohledem, který nás sem vytáhl. 
 Slovo vytáhl je tu na místě, neb když táhnete na zádech dva fotoaparáty, nějaké to sklo, stativ, filtry a negativy, tak to není psina. A přidejte si k tomu spacák, nějaké náhradní oblečení, pár potravinových doplňků, pití a eventuálně něco pro zahřátí šup a máte 20kg ani nemuknete. Při tom jsem na tom lépe, neb kamarád – kameraman – má Manfrotto  a poloprofi kameru, dvakrát tak velkou jak já foťák.  Nejmladší už taky nejsme a tak musíme s rozvahou. Při výstupu turistickou cestou však není kam spíchat. Jedno vám mohu říci jistě. Ty hora vám nikam neutečou. A hlavně. Jste na fotovýletě. Proto se pořádně dívejte pod nohy a kolem sebe. Všude cestou jsou témata a motivy. Vždy se dá něco fotit. Rozvíjejte svoji pozorovací schopnost. Nevidíte přece strom. Vy vidíte zajímavý strom, se kmenem který má tvar obrácené křivky S. Nevidíte skálu, ale tvary a barvy lišejníku rostoucího na té skále. Ať jste kde jste tak se hlavně dívejte. Stanete se bohatšími a vaše děti už nikdy nekopnou do kytky, nešvihnou klackem po keři a neodhodí obal od Tatranky. Vždyť je tak snadné ho přece donést na chatu nebo do nejbližšího koše. Máme neuvěřitelně krásnou přírodu a nejhorší zážitek pro mne je, si na chvíli sednout, s úmyslem odpočinku a hle! Váš pohled přitáhne barevná PET láhev, kterou dobrý turista, po té co jemu zachránila život od smrti žízní, jen tak odhodil. Asi nevěděl, že on sice žít zůstal, ale to kvůli čemu sem přišel tímto činem pomalu, ale jistě zabíjí. Nevím jak vy, ale já bych řek, že tam byl asi naposledy a co bude po něm ho už nezajímá. Ke svým dětem se (převážná většina) chováme s neuvěřitelnou láskou. Na druhé straně jakoby nás vůbec nezajímalo kam oni budou vodit své děti a vnuky. Je to jedno z možných poslání fotografa ukazovat ostatním nejen obyčejné krásy světa, ale i negativní působení člověka na své okolí, na jeho lhostejnost ke konáním jež naší přírodě rozhodně neprospívají. Snažme se to změnit. 
 Přichází ten správný čas. Vstávám a budím i ostatní. Stativy a technika jsou připraveny v pohotovostní pozici a my vycházíme do ještě šerého jitra. Na ze včerejška vyhlédnuté pozice stavíme stativy a i když vítr nijak nefouká nevytahujeme stativové nohy na větší výšku. S filmem KODAK Profoto 100 a při manuálním nastavení na citlivosti na 80, navíc polarizační filtr, nedosahujete hodnot expozičních časů, které by vám dovolili držet fotoaparát v ruce. A snad bych si dovolil říci, že fotit krajinu z ruky je zhovadilost. Sám jsem si na stativ tak zvykl,  že jej nosím vždy a všude. Objektivy namířené do doliny a my kontrolujeme kdy přijde ta pravá chvíle a který z vrcholků jako první zčervená. A pak už jde vše ráz na ráz.  Nejprve části hor a pak celé údolí zalévá slunce svou neuvěřitelnou oranžovou barvou. Hora se postupně z neutrální šedi mění v hořící kámen. I ti co jsou s námi a nefotí nebo netočí film zbožně usedají na některý z kamenů a nechávají se unášet varhaní hudbou slunce. Oproti včerejšku jsme odměněni a je na co se dívat.  Scenérie se rychle mění a nato nesmíte zapomenout. Propásnout jedinečné okamžiky pro správnou expozici snímku znamená minimálně čekat na další den.  
 Závěrem snad doporučení kolem trasy. Pro nás Brňáky je ideální odjezd nočním rychlíkem do Popradu kam dorazíte časně ráno. Z Popradu vláčkem do Smokovce. A proč vlakem? K autu bychom se museli vracet. A my jsme chtěli jít Malou studenou dolinou na Téryho chatu. Po přespání přes Priečné sedlo dojít na Zbojnickou. Také přespat a projít sedlo Prielom (pozor je průchozí jednostranně) a pak Velickou dolinou dolů. Hezké kolečko kde dvakrát spíte v horách a tři dni v nich pobudete. Nám se to zdálo ideální pro prodloužený víkend  a taky jsme si užili. Počasí vrtkavé, ale hory už takové jsou. A co úplně závěrem? Personál Zbojnické chaty byl vlídný a ochotný, prostředí super a celkový dojem 1A. Což se o jiných místních provozovatelích ubytovacích míst nedá zdaleka říci. O tom však zas příště