Jinošovské toulání

Když neočekávaně vyjde podzimní slunce každého fotografa začne svědit ukazováček s touhou zmáčknout spoušť. Problém je, když je zrovna někde s  rodinou, respektive s návštěvou. Nemůžete jen tak říci že jdete někam fotografovat a ať se tedy momentálně o zábavu starají sami. No, a pokud je to navíc návštěva ze zahraničí, která cestovala skoro tisíc kilometrů aby se s vámi setkala, je situace ještě více prekérní. Jedinou výhodou v tom okamžiku bylo, že se slunce objevilo po opravdu dlouhé době. Táhlo tedy prakticky každého smrtelníka do přírody. Dalším pro bylo, že vrcholila houbařská sezóna a ta lákala i vyložené pecivály do lesů. Stačí pak jen trocha taktického argumentování a můžete vyrazit. Nemohl jsem však vyrazit nějak daleko. Jednak byly stejně všechny okolní lesy houbaři přeplněny a za druhé už se stejně blížil večer. Druhý problém se však jevil pro fotografa jako velká výhoda neb barva večerního slunce je nezaměnitelná a žádný tabákový filtr ji neumí plně nahradit.

Slovo tedy dalo slovo, já stativ na rameno Nikona do tašky, tetička košík s nožíkem v kapse a hurá za dobrodružstvím. De facto co by kamenem dohodil, máme od svého momentálního ubytování nově rekonstruovaný zámecký park patřící k zámku Schönwald. V parku je i nově opravený rybník a zrekonstruované jsou i cesty včetně laviček. Poskytuje, jak by řekli bratia Slováci, „neúrekom“ možností k procházkám, relaxaci a samozřejmě i fotografování. Jen to chce mít otevřené oči. Projdeme tedy vesničkou Jinošov a už jsme u zdi obklopující celý park. Brání zvěři v útěku z parku a je i vcelku fotogenická.

Koncem roku 2013 jsem objížděl naši zemi a fotografoval referenční fotografie staveb, na které jsme dodávali. Protože v tomto působím jako amatér, musím i z amatérských podmínek vycházet. To spočívá hlavně v tom, že za jeden den musím stihnout i několik staveb (což by nebyl až takový problém), ale hlavně si nemohu vybírat počasí. Tak se často stane, že i když při výjezdu je vše dle představ, během dne se často počasí změní. Navíc u velkých budov máto často propastné světelné rozdíly mezi jednotlivými stranami budovy. Poslední tři roky jsem tedy začal praktikovat techniku HDR. Tím se mi často podařilo vyřešit zdánlivě neřešitelný „světelný“ problém

Už dříve, v dobách mé milované klasiky spočívající ve filmu a očekávání výsledku, jsem se prakticky nehnul bez stativu. Ani si nevzpomínám, že bych kdy v přírodě byl fotit bez použití stativu. Takže jsem si na to tak zvykl, že bez něj neudělám ani krok. A v případě HDR považuji stativ za nezbytný. Vždyť když už jsem jej táhl do Švýcarských hor, nebo Slovenských tater (a to byla jinčí štrapáce) nenechal bych ho přece doma při výšlapu o délce nějakých pěti kilometrů. Používám Manfrotto 190xprob s kulovou hlavou. Dříve, na klasiku, jsem měl Velbon. Jeho pákové, řekl bych jednoruční, ovládání mi tak nějak více vyhovovalo ale…  Před čtyřmi roky, už ani nevím, mi v Bratislavě během oběda, kdy jsem na auto viděl, ukradli komplet vybavení se všemi objektivy, filtry, fotoaparáty no prostě včetně batohu. Vteřinová záležitost, kviknutí auta, zvednuté oči ze zahrádky restaurace a kontrola auta. Nic viditelného a tak se pokračuje v jídle. Že je kufr prázdný tak zjišťuji až u další stavby, kterou mám vyfotit. Přiznám se, že nejvíce mne však v ten moment štvaly ztracené dva filmy (už nafocené) a třetí v těle fotoaparátu.

Zámecký rybník
Vraťme se však k jinému příběhu, k tomu našemu. Vchod do parku se nachází na cestě kolem rybníka v centru obce, která vede směrem dolů od místní restaurace U Kryštofů. Pozice 49.228968,16.194966. Z druhé strany je také vchod, ale ten bývá zamčený. Pokud však jedete autem, je stejně lepší přístup ze strany vesnice. Dostatek místa pro zaparkování a auto je na očích místních obyvatel. Cesta parkem je prakticky jeden hlavní okruh, který se však místy i větví, a proto je jedno zda se dáte levou stranou do mírného kopečka, nebo prakticky rovně směrem k rybníku a rekonstruovanému zámečku.

Hudební altán
Mimo zámeček tu, po dřívější šlechtě a jejich důmyslnosti, zbyly i tři altány a takzvaná šišková bouda. I ty se mohou stát vděčným objektem zájmu. Hlavní bod jsou však, alespoň dle mého, stromy. Najdete tu staleté exempláře, které vás prostě „dostanou“. Nebo mně prostě  dostanou vždy. No mně ostatně dostává každý strom. Jeho křivky, větvení, tvar koruny, barva listů. Až se ze mne stal i bonsajista. Prostě pokud má člověk oči otevřené tak si svoje najde. 

V křivkách protékajícího potoka. V různě vysokých travinách. Ve skaliscích nad potokem. Na louce v údolí. Záleží na ročním období. Tak já už mám Nikona na stativu a jdu k první troj expozici. Doma pak udělám selekci fotografií a ty co mne zaujmou půjdou napřed do Photomatix Essentials a pak do Photoshopu. No jo dřív to byla vývojka a ustalovač J. Tak hodně štěstí při případné návštěvě třebas při příležitosti každoroční jarní akce Jinošovské studánky.
Jen vás závěrem prosím a apeluji, šetrně k přírodě a hlavně minimum hluku. V parku se nachází stádo divoké zvěře a tak svým tichým vystupováním zajistíte nejen jejich klid, ale třeba získáte i odměnu v podobě fotografie daňka u krmítka. Více fotografií z této vycházky najdete v galerii v albu příroda.